Nov 18
Depersonalizace a derealizace
Nepřehlédněte: Ke stažení:
1. české stránky o DP/DR
Contemporary overview
Diplomová práce o DP/DR
Úvod na dpselfhelp.com
Článek na help24
Léčba depersonalizace (EN)
Současné neurologické nálezy (Článek byl poskytnut se svolením redakce časopisu Česká a
slovenská neurologie a neuropsychologie.)
Aktuálně:
Depersonalizace z klinického hlediska (Článek byl poskytnut se svolením redakce Psychiatrie, nakladatelství Tigis).
Depersonalizace označuje subjektivně velmi nepříjemné psychické stavy odcizení či oddělení od vlastního já, duševních nebo tělesných pochodů. Lidé s depersonalizací prožívají těžko představitelné stavy cizosti, neskutečnosti či neexistence sebe samých. Jejich myšlenky, vzpomínky, pocity, pohyby či hlas se jim jeví, jako by nebyly skutečné, jako by nebyly jejich vlastní nebo jako by byly zautomatizované. Mohou mít pocit, jakoby jedna jejich část jednala a druhá to jen odtaženě pozorovala. Někdy se vylekají při pohledu do zrcadla, neboť ačkoliv vědí, že hledí na sebe, zároveň mají hrůzyplný pocit, jakoby hleděli na někoho cizího.
Derealizace označuje stejnou změnu vnímání, týká se však vnějšího okolí. Svět a druzí lidé se zdají být neskuteční, vzdálení nebo zautomatizovaní. Vnější svět se jeví jako by nebyl reálný, jako by byl ve snu nebo v mlze či za nějakou skleněnou tabulí. Hmotné věci se zdají být nehmotné či dvojrozměrné jako na obrázku. Druzí lidé mohou působit zautomatizovaně, jako by byli roboti.
Depersonalizace a derealizace (dále jen depersonalizace) se nejčastěji vyskytují současně, ale mohou být zažívány i zvlášť.
Depersonalizaci doprovázejí další projevy, jako je ochuzení či ztráta pocitů, empatie a motivace, zhoršení koncentrace, paměti, pocit zvětšování či zmenšování těla nebo změněné vnímání času, který subjektivně běží mnohem rychleji či pomaleji.
S přechodným trváním depersonalizace má během života zkušenost poměrně dost lidí. Objevuje se ve stresujících a životně ohrožujících situacích, po užití alkoholu a jiných drog či během únavy a spontánně vymizí. Je-li depersonalizace zažívána trvale či se epizodicky vrací, může jít o projev poruchy, která je nazývána depersonalizační a derealizační syndrom (dále DPDR syndrom). DPDR syndrom není vzácný a jeho celoživotní výskyt je odhadován kolem 1–2%.
DPDR syndrom není tak závažné psychické onemocnění, jakým je např. schizofrenie. Ačkoliv může být člověk velmi znejistěn, a i když mu to může činit určité obtíže, je zpravidla schopen fungovat, pracovat či studovat, aniž by si jeho změny všimlo okolí. Člověk na sebe neztrácí náhled a je si tedy obyčejně dobře vědom, že depersonalizace není optimální psychický stav a chce se uzdravit. To depersonalizaci odlišuje od psychotických onemocnění, jakým je právě schizofrenie. DPDR syndrom je řazen mezi neurotické či úzkostné poruchy podobně jako fobie či záchvaty paniky.
DPDR syndrom může začít náhle (často společně s panikou) či se může postupně rozvíjet. Jeho spouštěčem mohou být drogy (často marihuana, lysohlávky, LSD), stres, trauma, ale může začít i bez zjevných příčin. DPDR syndrom se poprvé nejčastěji objevuje mezi 16 – 22 lety, ale může začít i od nejranějšího dětství nebo až od dospělého věku.
Depersonalizace se zřídka objevuje osamoceně a zpravidla se sdružuje s jinými obtížemi, které na ni buď nasedají (primární depersonalizace) nebo je naopak depersonalizace přidružena k nim (sekundární depersonalizace). Zvláště počátek depersonalizace provázejí deprese, úzkosti, panika či sociální a jiné fobie (strach ze sociálních situací, otevřených prostor, davu aj.). Depersonalizace se často vyskytuje v kontextu poruch osobnosti. Depersonalizace může doprovázet i poruchy příjmu potravy, posttraumatickou stresovou poruchu či různá neurologická onemocnění (epilepsii, migrénu). Depersonalizace se objevuje i u psychotických onemocnění, kde je ale součástí hlubší psychické poruchy projevující se často halucinacemi, bludy a ztrátou náhledu na své onemocnění.
Právě jsem zjistil/a, že již nějaký čas prožívám depersonalizaci. Co teď dělat?
V prvé řadě doporučujeme
NAVŠTÍVIT VAŠEHO PRAKTICKÉHO LÉKAŘE
, psychiatra či psychologa.
INFORMUJTE SE
V této sekci a na stránkách www.depersonalizace.webzdarma.cz najdete další užitečné informace.
NEBUĎTE S TÍM SAMI
Napište email lidem, které potkalo to samé, co Vás. Zjistěte, co pomáhá druhým, a co ne. Zúčastněte se diskuze.
Svěřte se blízké osobě. Nebuďte s depersonalizací sami.
Co dále?
> Zvažte možnost pravidelného docházení na psychoterapii.
> Promluvte si s psychiatrem o možnostech farmakoterapie (podávání léků) a neostýchejte se mluvit o svých prožitcích depersonalizace. DPDR syndrom bývá někdy obtížně diagnostikován a je často mylně pochopen jako varianta úzkosti či deprese a podle toho léčen.
Proč Vás to potkalo?
Odpovědět si na tuto otázku není jednoduché. Neexistuje jedna jediná teorie vzniku depersonalizace a její příčina je komplexní, multifaktoriální a individuální. Zde jsou nejobecněji uvedeny rizikové faktory podílející se u každého člověka v různé míře na rozvoji tohoto onemocnění:
Genetické faktory: Pro depersonalizaci můžete být geneticky predisponován/a, jako jsou jiní např. pro cukrovku či vypadávání vlasů.
Zátěžové psychické faktory: Chronické či akutní stresové situace; obtížné životní situace, životní ztráty a psychická traumata i s odstupem mnoha let (autohavárie, přepadení, znásilnění, potopy atp.); nepříznivé podmínky v dětství – fyzická či emoční nepřítomnost rodičů, odmítání, nepřiměřené nároky, nadměrná kritika či tresty, hyperprotektivita, nekonzistentní péče, zanedbávání, psychický nátlak, domácí násilí, fyzické týrání nebo zneužívání, násilné chování ze strany jiných blízkých (např. vrstevníků, pedagogů) či cizích osob.
Zátěžové biologické faktory: různá onemocnění (např. infekční onemocnění CNS), drogy či toxické látky mohou přispět k vaší větší zranitelnosti vůči rozvoji depersonalizace či mohou figurovat jako spouštěč.
Během diferenciální diagnostiky depersonalizace je vždy třeba vyloučit neurologické onemocnění, metabolické či toxické příčiny.
Několik obecných rad
Několik užitečných otázek
Několik základních předpokladů
- Depersonalizace neznamená, že je s vámi něco vnitřně v nepořádku. Vaše mysl pravděpodobně vyhodnotila za užitečné a adaptivní potýkat se s jedinečnými lidskými těžkostmi právě tímto způsobem. Mohla si zvolit přestat prožívat pocity.
- Vaše pocity jsou ale velmi důležité. Příznaky depersonalizace vás trápí tak moc právě proto, že je pro vás kontakt s pocity a spojení s druhými lidmi důležité! Necítili byste se tak špatně, pokud by to pro vás důležité nebylo. Může být proto užitečné být připraven zakoušet i bolest, neboť je druhou stranou mince věcí, kterých si v životě ceníme nejvíce.
- Mít ohled ke svým pocitům neznamená vždy podle nich jednat. Ačkoliv disponujeme pocity i proto, aby nás chránily, mohou nás někdy nutit do chování, které je pro nás škodlivé. Rozvíjení uvědomování (mindfulness) nás učí naslouchat svým pocitům a myšlenkám, ale chovat se svobodně s ohledem na následky a ve svém nejlepším zájmu.
- Je nemožné se v životě zcela vyhnout utrpení, zvlášť pokud děláte cokoliv, co pro vás má hodnotu. Láska v sobě obsahuje riziko zklamání, konfliktů a ztráty. Profesní kariéra vyžaduje oběti, výdej energie, trpělivost. Přátelství někdy zahrnuje sebezapření a investice. Cokoliv co má cenu, není bezbolestné. Zkoumejte, jak moc hodnotné je pro vás zotavení z depersonalizace, i když to může být náročný a bolestný proces.
- Ačkoliv nemusí být vaše odpovědnost, že jste se ocitli v současné situaci, jste to nyní jen vy, kdo může věci posunout dopředu.
Co je to psychoterapie?
Psychoterapie je nejjednodušeji řečeno „léčba duše slovem“, i když se v ní zpravidla uplatňuje i řada neverbálních technik (experimenty a nácviky, práce s tělem, sny, imaginací, kresbou). Psychoterapie není jedna a podstatně se liší podle toho, ve kterém směru je daný/á psychoterapeut/ka (psycholog nebo psychiatr) vyškolen/a (psychoanalytické a psychodynamické terapie, gestalt terapie, existenciální a humanistické terapie, rodinná terapie, systemická terapie, kognitivně behaviorální terapie). Ať je psychoterapeut/psychoterapeutka zastáncem kteréhokoliv směru, předpokladem psychoterapie je vždy dobrý vztah vyznačující se přijetím, respektem a opravdovostí. Jedno sezení s psychoterapeutem/psychoterapeutkou trvá zpravidla 50-60 minut a pokud není hrazeno pojišťovnou, stojí zpravidla v řádu několika set korun.
V čem mi může pomoci psychoterapie?
Farmakoterapie
V psychofarmakologických studiích vykázaly částečný efekt antidepresiva skupiny SSRI v kombinaci s lamotriginem. Samotná antidepresiva mohou účinkovat na přidruženou depresi, na depersonalizaci jako takovou obvykle nepůsobí. Částečný efekt vykázaly také opioidní antagonisté či klonazepam, který je však návykový. Neexistuje specifický guideline pro psychofarmakologickou léčbu depersonalizace a výzkum nadále pokračuje.