Nov 18

Článek o DP/DR

**Sám sobě cizincem v neskutečném světě**

Lukáš dokouřil jointa a raději si sedl na lavičku. Ještě nikdy mu nebylo takhle špatně. Motala se mu hlava a byl úplně vyčerpaný. Připadalo mu, jako by se náhle ocitl ve snu, což ho hodně vyděsilo. Sáhnul si pro jistotu na tvář, ale k jeho překvapení se ho dotknul jakoby někdo jiný. Polila ho strašlivá úzkost a tak se rozhodl jít raději domů. Když přecházel ulici, bylo vše jako namalovaný obrázek. Dobelhal se domů, zalehl do postele a začal brečet.

Možná jste už někdy zažili něco podobného jako Lukáš. Nevzpomínáte? Třeba to bylo po stresu v práci, po vleklé únavě nebo rovněž po užití nějaké drogy. Najednou jste si připadali tak zvláštně neskuteční, snad jako byste ani neexistovali. Při pohledu do zrcadla na vás místo vás samých nedůvěřivě zíral jakýsi cizinec. Svět se zdál být nehmotný a nereálný, podobně jako ve snu. Pravděpodobně jste se z této hrozivé “noční můry” probudili a na vše raději zapomněli. Někteří to štěstí bohužel neměli a těmito děsivými pocity trpí měsíce až dlouhé roky. Mezi ně patří i Lukáš, kterého se drží už půl roku od chvíle, co si posledně “zahulil”.

**Depersonalizace a derealizace**

“Připadá mi, jako bych se na svůj život díval v televizi nebo na obrázku, jako kdybych nebyl jeho součástí. Vím, že to zní šíleně, ale zdá se mi, jako kdyby ve mně byli dva lidé, jeden ovládal moje tělo a druhý tomu jen nečinně přihlížel. Připadám si jako automat. Když mluvím, slyším mluvit někoho cizího. Vím, že to není nikdo jiný než já, ale nedokážu to pocítit”, snaží se Lukáš vysvětlit, jak zažívá depersonalizaci. Tento symptom charakterizuje pocit odcizení či oddělení od vlastního těla nebo od vlastního já, takže se člověk cítí být neskutečný, odosobněný, zautomatizovaný, sám sobě vzdálený nebo odcizený.

Depersonalizace se často vyskytuje společně se symptomem derealizace, která se ji velmi podobná, týká se však druhých lidí a vnějšího okolí. “Svět je pro mě jakoby strašně daleko”, pokračuje Lukáš. “Jako bych se na něj koukal odněkud zpoza skla nebo přes záclonu. Je takový placatý, dvojrozměrný, jako na papíře. Lidé mi připadají jen jako moje představy, jako by nebyli hmotní a reální. Občas se mi jeví jen jako loutky”.

S depersonalizací a derealizací má během života zkušenost až tři čtvrtiny lidí, ale jen málokdo o nich kdy předtím slyšel. O depersonalizaci a derealizaci se mlčí. Často se nicméně vyskytují v průběhu životně ohrožujících situací (např. při autonehodě), ale i za docela běžných podmínek (při únavě, stresu). Byť jde o velmi bizarní psychické stavy, není třeba se jich děsit. Depersonalizace a derealizace časem odezní společně s podnětem, který je vyvolal.

Pokud ale stavy depersonalizace a derealizace dlouhodobě přetrvávají či se opakovaně vracejí, je třeba svůj stav nepodceňovat a vyhledat lékaře. Takové déle trvající nebo opakující se prožitky depersonalizace a deralizace jsou příznačné pro duševní poruchu, kterou Evropané nazývají depersonalizační a derealizační syndrom a Američané depersonalizační porucha (depersonalization disorder).

**Charakteristika DP/DR**

Depersonalizační a derealizační syndrom se objevuje ve stejné míře jak mezi muži tak mezi ženami a typicky začíná v pozdní adolescenci mezi 16 - 22 lety. Mnozí jím ale trpí od dětství a někteří až od dospělého věku.

Počátek syndromu je buď náhlý nebo postupný. V případě, že začne náhle, ze dne na den či spíše z vteřiny na vteřinu, často to bývá společně s panickou úzkostí a člověk si onen okamžik dobře vybavuje. Spouštěčem bývá droga (nejčastěji marihuana), stres, traumatizující událost anebo žádný zjevný spouštěč neexistuje. Pokud syndrom začal postupně, mohlo se to odehrát v čase tak dávném, že si na to nelze vzpomenout, nebo se mohl syndrom nejprve objevit v omezených epizodách menší intenzity a postupně se léta plíživě rozvíjet.

Průběh syndromu je buď nepřetržitý nebo epizodický, kdy se různě dlouhá období stavů depersonalizace a derealizace střídají s obdobími klidu.

Kromě klasických příznaků depersonalizace a derealizace charakterizují syndrom i jiné symptomy. Jmenujme ztrátu emocí, motivace a empatie; zhoršení pozornosti, paměti a vizuální představivosti; závratě, únavu či změněné vnímání času (běží mnohem rychleji popřípadě pomaleji).

Depersonalizační a derealizační syndrom není tak vážnou poruchou, jakou je například schizofrenie. V Evropě je řazen mezi neurotické poruchy a v Americe je chápán jako slabá disociační porucha. Blízko má též k úzkostným poruchám. Jeho podmínkou je neporušené testování reality, což znamená, že pacient ví, že se dramatická změna udála jen s ním a ne s okolním světem a je si vědom, že to není v pořádku. Svůj stav chce změnit. Zachovaný náhled dává najevo metaforickými opisy svého stavu, kdy si typicky pomáhá slůvky “jakoby” či “podobně jako”. Mezi člověkem, který sebevědomě prohlašuje, že je robot a člověkem, který je znepokojen, že se cítí, jako by byl robot, je jemný, ale důležitý rozdíl.

Utrpení, které lidé se syndromem prožívají, je ohromné a těžko představitelné. Svůj stav přirovnávají ke smrti zaživa, což přirozeně silně zasahuje do jejich mezilidských vztahů. Přesto zpravidla žijí běžný život, své obtíže tají a okolí o jejich problémech nemá ani tušení.

**Jak častý je depersonalizační a derealizační syndrom?**

Od 19. století, kdy byly poprvé popsány, jsou symptomy depersonalizace a derealizace periodicky ve vědeckých a lékařských kruzích opomíjeny a to přesto, že se pravděpodobně jedná o třetí nejčastější symptomy duševních poruch (po úzkosti a depresi). Pokud o nich psychiatr či psycholog má vůbec ponětí, považuje je zpravidla za příznaky přidružené k jinému, závažnějšímu onemocnění a více se jimi nezabývá. Samotný depersonalizační a derealizační syndrom pak patrně pokládá za vzácnou poruchu, se kterou se pravděpodobně nikdy v čisté, izolované formě nesetká. Nevýjimečně existenci syndromu ani neuznává.

Nejnovější výzkumy a rozsah příspěvků na zahraničních diskuzních fórech však svědčí o opaku. Lidí, kteří depersonalizačním a derealizačním syndromem trpí, je mnoho, podle některých zdrojů jsou to až 2% populace. Na přístup lékařů si často stěžují. Pro ně samotné představuje depersonalizace a derealizace ten nejnepříjemnější a nejhrozivější problém, který by řešili přednostně a cítí se nepochopeni či odbyti antidepresivy nebo jinými psychofarmaky. Bez znatelné úlevy chodí od lékaře k lékaři a podle zahraničních studií průměrně čekají 7-12 let na správnou diagnózu a adekvátní léčbu.

Daphne Simonová, přední vědecká pracovnice zabývající se depersonalizací, vysvětluje, proč je syndrom tak řídce diagnostikován. Na jedné straně je to vskutku nízkou obeznámeností lékařů s touto problematikou a jejich tendencí diagnostikovat raději jiná onemocnění. Na druhé straně je to sklonem některých pacientů depersonalizační a derealizační symptomy skrývat. Mnozí pacienti se bojí nepochopení a stigmatizace, jiní nejsou jednoduše schopni své neobvyklé prožitky vylíčit. Pro tyto pacienty je bezpečnější popisovat své potíže jako depresi či úzkost, čímž bohužel uzavírají bludný kruh. Lékaři o depersonalizaci a derealizaci nechtějí slyšet a pacienti o nich nechtějí mluvit.

**Je syndrom samostatnou poruchou?**

Patrně ano. Symptomy depersonalizace a derealizace se sice vskutku obvykle vyskytují společně s jinými obtížemi u celého spektra duševních onemocnění [úzkostné, fobické, afektivní (např. deprese) a osobnostní poruchy, poruchy příjmu potravy, obsedantně kompulsivní porucha, posttraumatická stresová porucha aj.]. Žádná z těchto poruch však nepředurčuje, zda bude pacient trpět symptomy depersonalizace a derealizace a jakou budou mít intenzitu, což podle Daphne Simeonové podporuje koncepci syndromu jako odlišné poruchy se svébytným průběhem.

Někteří autoři rozlišují primární a sekundární depersonalizaci a derealizaci, podle toho, zda představují klíčový problém, ke kterému jsou další duševní onemocnění přidruženy nebo zda jde o sekundární problém naopak přidružený k jinému onemocnění. Tato hranice samozřejmě není ostrá a rozeznat primární formu od sekundární nebývá snadné.

Pokud se depersonalizační a derealizační syndrom rozvine jako primární onemocnění, takřka bezvýhradně na sebe totiž začne nabalovat další obtíže. Pacienty neobvyklý stav zúzkostní. Katastrofické myšlenky, že nenávratně zešíleli či onemocněli mozkovým nádorem, je vedou k panickým záchvatům a nutkavé kontrole příznaků. Bizarní sebeprožívání je podněcuje k přehnané, osamělé introspekci. Z obavy, že se změna projevila navenek, se dále vyhýbají lidem a v případných kontaktech se přepjatě kontrolují a snaží se působit normálně. Také se začnou vyhýbat místům (otevřené prostory, dav aj.), která symptomy depersonalizace a derealizace zhoršují. Po čase, kdy se jejich snahy o nápravu ukážou jako marné a jejich stav se nemění, propadají depresi. Nakonec se už s celou “přehlídkou” různých symptomů dostávají k psychiatrovi. Ten nezřídka začne farmakologicky léčit přidružené poruchy, na které ale depersonalizace a derealizace nereaguje.

Pokud se naopak primárně rozvine úzkostné, depresivní nebo jiné onemocnění, může psychika zareagovat sekundární depersonalizací a derealizací jako jistého způsobu ochrany před neúnosnými pocity. Na sekundární depersonalizaci a derealizaci se mohou opět nabalovat další obtíže a k lékaři se dostává podobný pacient jako v případě primární formy.

**Příčiny a léčba**

Příčiny vzniku depersonalizačního a derealizačního syndromu a efektivní léčebné postupy nejsou prozatím zcela zřejmé. Některým autorům se depersonalizace a derealizace jeví jako účelná ochrana před traumatizujícími událostmi a jejich bolestivým dopadem, jako je pohlavní a fyzické zneužívání v dětství, citové vydírání (vyhrožování, manipulace, přehnaná kritika, vtíravá kontrola, ponižování aj.), ztráta blízké osoby, rozchod, úraz, znásilnění či třeba živelná pohroma (např. povodně). V případě těchto mezních situací (ze kterých nelze uniknout) se lidské Já dokáže oddělit od domnělých původců strasti - od vnější situace, od svého těla, od sebe sama, od svých emocí. Platí se za to ale neuspokojivým odstupem od vlastního prožívání i roky poté, co traumatická situaci pominula. Tak o tom vypovídali například bývalí vězni koncentračních táborů nebo oběti sexuálního zneužívání.

Jiní autoři předpokládají, že je syndrom poruchou, ke které jsou lidé v různé míře geneticky predisponováni, a která se může rozvinout i bez extrémních vnějších podmínek.

Oba pohledy samozřejmě nestojí proti sobě. Vnější podmínky a genetické faktory jsou dvě síly, které člověka buď činí k depersonalizaci a derelizaci náchylnějším nebo před ní naopak chrání.

Depersonalizační a derealizační syndrom může náhle (postupně) odeznít, stejně jako náhle (postupně) začal. Častěji se bohužel jedná o dlouhodobou obtíž, která trvá i léta, a kterou je třeba, chce-li být člověk spokojený, začít řešit. Doporučit potom nelze nic jiného než návštěvu obvodního lékaře, psychologa či psychiatra a konzultovat s nimi další postup.

Depersonalizační a derealizační syndrom sice bývá považován za obtížně léčitelnou poruchu, nicméně je možné se z něj zcela vyléčit, jak o tom svědčí příběhy některých lidí na zahraničních internetových diskuzích. Jako u jiných psychických obtíží existují dva klasické léčebné postupy, dlouhodobá psychoterapie a farmakoterapie (užívání léků předepsaných psychiatrem). Doporučují se například psychodynamické psychoterapie zaměřené na propracování traumatu či se poměrně úspěšně experimentuje s kognitivně behaviorálními technikami. Určité úspěchy zaznamenala farmakoterapie lamotriginem v kombinaci s antidepresivy skupiny SSRI či farmakoterapie benzodiazepiny nebo opiovými antagonisty.

**Závěrem**

Depersonalizace a derealizace se určitě neobjevují tak vzácně, jak se obecně míní a rozhodně by neměly být přehlíženy a bagatelizovány. Člověk, který jimi právě trpí, má zábrany se svěřit a pokud už tak s důvěrou učiní, potřebuje víc než jiní pochopení pro svébytnost svých podivných psychických stavů a ujištění, že nejde o nic neobvyklého, rozhodně ne o šílenství nebo smrtelnou nemoc. Bývá také velmi uklidněn a potěšen, když jsou jeho stavy jasně pojmenovány konkrétními slovy. Takový člověk zkrátka potřebuje, aby byl jeho protějšek o depersonalizaci a derealizaci dobře informován, zvláště jedná-li se o lékaře či pomáhajícího pracovníka.

**Odkazy:** Help24.cz

**Adam**